Nejprve vás poprosím o krátké představení. Jaká byla vaše cesta do jihočeské metropole?
Narodil jsem se v jednašedesátém roce v Brně a celé své dětství a mládí jsem prožil na předměstí moravské metropole. Protože jsem se po ukončení povinné školní docházky z náboženských důvodů nemohl dostat na střední školu, vyučil jsem se v oboru elektromontér. Byl jsem za to rád, avšak moje touha po vzdělávání neutuchala. Pokračoval jsem proto po skončení vojenské služby ve studiu na večerní škole. Ihned po maturitě jsem se hlásil ke vstupu do semináře v Litoměřicích, a protože jsem nebyl přijat, pokusil jsem se o to i následujícího roku, avšak bezúspěšně. Vzhledem k tomu, že podobným způsobem selhal i třetí pokus, rozhodl jsem se k emigraci do Itálie. Nepočítal jsem ani s tím, že bych se někdy znova vrátil do vlasti, kdyby nepřišla zásadní změna v podobě takzvané sametové revoluce s pádem „železné opony“. Mé rozhodnutí pro kněžské působení v jižních Čechách ovlivnil vztah k tomuto kraji i přátelství k několika lidem z tohoto kraje. Prvním rokem mého působení byl Jindřichův Hradec a potom Veselí nad Lužnicí, kde mě po osmnácti letech zastihlo jmenování do úřadu českobudějovického biskupa.

A jaký vztah máte k našemu městu? Kromě toho pracovního?
Myslím, že po mojí předchozí odpovědi není těžké uhodnout, jaký je můj vztah k „Budějcům“. Už v mládí jsem několikrát toto město navštívil a velmi se mi líbí, především historické jádro města. Již v té době jsem zde poznal několik dobrých přátel, ale je pravdou, že hlubší a pevnější vztah jsem si vybudoval až po skončení studií, když jsem začal působit v českobudějovické diecézi. Je tady velmi mnoho vzácných a schopných lidí, kterým jde o dobrou věc. Při svých skromných možnostech jsem se spolu s nimi snažil přispívat k všeobecnému dobru.

Liší se hodně studia v Římě od těch v České republice?
Přirozeně existují určité odlišnosti. Nechci snižovat studium teologie u nás, neboť teorii lze nastudovat kdekoliv a za jakýchkoliv podmínek. I u nás máme velmi mnoho skvělých odborníků v daném oboru. Řekl bych však, že studium v Římě má jednu velkou výhodu. Vedle teorie a studia tam totiž student získává důležitou zkušenost. Mám na mysli zkušenost se všeobecností církve či s jejím univerzálním rozměrem. A není to pouze o rozmanitosti studentů z nejrůznějších částí světa - ať již jsou bílé, černé nebo žluté pleti - ale je to i o nejrůznějších proudech teologického myšlení, které se v centru církve prolínají, setkávají a konfrontují. Tím, aniž si to možná student hned uvědomuje, získává jakýsi nadhled, který se stává mimořádným obohacením. Přiznám se, že za tuto zkušenost jsem nesmírně rád a jsem za ni vděčný.

Za komunismu jste se do té doby asi ani nesetkal s tolika cizinci, takže jste se mohl seznámit s jinými kulturami.
Samozřejmě. Byla to tehdy u nás doba nesvobody a jen těžko k nám pronikaly myšlenky zvenčí. Platilo to pochopitelně i o volném pohybu cizinců v tehdejším Československu. Všichni a všechno bylo pečlivě střeženo okem Státní bezpečnosti a přidruženým aparátem. Když jsem se dostal do Říma, jako bych procitl ze snu, najednou bylo všechno jinak, svět byl prozářen slunečním jasem, dalo se svobodně dýchat. Díky za to, že totéž platí dnes i o naší zemi.

Váš předchůdce Mons. Paďour odstoupil ze zdravotních důvodů. Očekával jste jmenování? Jak se v takové situaci vůbec postupuje?
Někdy se mluví o tom, jak je proces jmenování nových biskupů zahalen neproniknutelným tajemstvím, že jde o jakési zákulisní hry, což není pravda. To říkám odpovědně a z vlastní zkušenosti, protože mé jmenování přišlo jako blesk z nebe a bylo pro mě samotného velkým překvapením. Při výběru vhodných kandidátů na uprázdněný biskupský stolec se postupuje podle pevně stanovených pravidel církevního práva. Souvisí s tím velká odpovědnost, ale současně i potřebná diskrétnost, přičemž hlavním aktérem zůstává apoštolský nuncius (vatikánský velvyslanec). Přiznejme si, že není dost dobře možné, aby vystoupil někde na ulici či v mediích s tím, že do Budějovic hledá nového biskupa. Pan nuncius tedy písemně oslovuje biskupy a většinu kněží v diecézi, ale i aktivní laiky a ptá se, koho by navrhovali jako případného kandidáta. Z celé řady různých jmen, která se mu vrátí jako odpověď, vybere několik nejvhodnějších kandidátů, na které se znova konkrétně a podrobněji informuje. Rozsáhlé odpovědi zpracuje a sestaví takzvané „terno“, tedy trojici kandidátů, jejichž složky s italským překladem odešle do Říma na Kongregaci pro biskupy (úřad zabývající se záležitostmi biskupů, tedy i jejich jmenování). Tam zasedá komise, která všechny materiály prostuduje a jednoho ze tří kandidátů Svatému Otci doporučí ke jmenování. Svatý Otec má potom znovu možnost si veškeré materiály prostudovat a zůstává na něm, zda doporučeného kandidáta jmenuje, nebo vybere z dalších dvou zbývajících.

Takže je to velice složitý proces.
Je to složitý a hlavně časově náročný proces. Jestliže jsme na jmenování biskupa v Českých Budějovicích čekali celý rok, není to nic neobvyklého.

Zjistila jsem, že biskup si vybírá své heslo. Vy jste si vybral „Milovat a sloužit Pánu“. Co to pro vás znamená? Proč právě toto?
Ano, je dobrou tradicí v našem kulturním prostředí, že biskup si po svém jmenování určuje podobu znaku, k němuž se váže i heslo. Obojí má svůj význam a vyjadřuje jakési osobní krédo či představu o mé biskupské službě. O znaku jsem již mluvil vícekrát při jiných příležitostech a vy se ptáte na heslo. Svým heslem chci vyjádřit, že hybnou silou veškerého mého konání by měla být láska, a to ve vertikálním i horizontálním rozměru, tedy k Bohu, všem lidem i celému stvoření. Touto láskou bych chtěl naplňovat svou biskupskou službu a tím sloužit Pánu. Ostatně Pán Ježíš nás učí, že pravá bohoslužba je právě láska. Krásně to vyjadřuje apoštol Pavel, když říká, že i kdybych měl cokoli na světě, kdybych měl ty nejlepší schopnosti a vlastnosti, i kdybych konal dobré skutky, ale bez lásky, není to k ničemu (srov. 1Kor 12, 1-3).

Takže skrze lásku naplňovat činy.
Nejen skrze lásku, ale i přímo láskou jakoby prodchnout všechno konání, láskou naplňovat všechny činy. Takovým způsobem bych rád sloužil Pánu.

S jakými cíli přebíráte českobudějovické biskupství? Na co byste se chtěl nejvíce soustředit?
Hned po svém jmenování jsem vyjádřil tři priority, které považuji za důležité. Jsou to rodina, kněží a charita. Jen tedy krátce k první ze zmíněných tří priorit. Rodina je přece tou nejzákladnější a nejdůležitější institucí každé zdravé společnosti a přesto je v současné době tak málo podporovaná. Bez dobré rodinné politiky i perspektiva celé společnosti ztrácí svou vlastní budoucnost a pomalu umírá. Jde možná o tvrdé sdělení, ale jsem přesvědčen o jeho pravdivosti. Pokud naše společnost nedokáže dobře nastavit výhodné sociální parametry ve prospěch rodin, bude jich stále méně a společnost se začne ocitat v bezvýchodné situaci, začne se utápět v nejistotě, společenském marasmu a beznaději. Nechci nikomu upírat právo na svobodné rozhodnutí, jakou cestou má, či nemá kráčet, zda zakládat, či nezakládat rodinu. Jde o to, aby si demokraticky zvolená reprezentace uvědomovala, kde je důležité vynaložit úsilí a poskytnout veškerou pomoc. K tomu bych rád přispíval svým hlasem!

Dnes jsou velikým problémem finance. Spousta mladých lidí by si přála rodinu, ale nemůže si ji dovolit.
Přesně tak. To s tím souvisí, ale nechtěl jsem to vyjádřit jen tak zjednodušeně, jakoby za vším byly jen a jen peníze. Ty chybí v dnešní době všude a každému. Bez finanční podpory nelze uskutečňovat charitu, bez finanční podpory nemůžou žít ani duchovní, což jsou dvě z dalších zmiňovaných priorit. Přál bych si, aby se podařilo postupně odbourávat předsudky vůči církvi pramenící z minulých desetiletí či staletí. Je toho tolik dobrého, co lze společnými silami vykonat, a přitom k tomu mnohdy stačí jen dobrá vůle a ochota vykročit ze sebe sama.

Momentálně je nedostatek kněží?
Říká se někdy, že počet kněží je více či méně úměrný počtu věřících. Je-li tedy málo věřících, je i málo kněží. Neztrácím však naději na zlepšení této situace. Vnímám, jak moc se změnila doba, třeba jen za pouhých dvacet let, a jak moc je mladých lidí, kteří hledají a ptají se po smyslu života, štěstí a pokoji. Radostné poselství Ježíše Krista je stále živé a pro mnoho lidí mladé generace jde o skutečný objev. Znám takových velmi mnoho, snad je někdy u nich patrná jen jakási obava z náročnosti žít naplno jako křesťané.

Jak mladým lidem víru „atraktivně“ přiblížit? Jak je „přitáhnout“?
Předně bych řekl, že úkolem církve není někoho přetahovat či přitahovat. Církev je hlasatelkou a nositelkou Ježíšova poselství, tudíž přichází s nabídkou, která je určena všem lidem bez rozdílu. Ve vztahu k tomuto Ježíšovu poselství je pak zapotřebí zaujmout postoj. Někteří lidé ho přijmou, jiní odmítnou, jiní jsou vůči němu indiferentní. V žádném případě bych si například nedovolil „zaškatulkovat“ naši společnost jako ateistickou či nevěřící. Pokud bych měl generalizovat, pak bych řekl, že naše společnost je společností tápající, možná dezorientovanou, zčásti vykořeněnou a z největší části pochybující. Nebyl však také jeden z Ježíšových apoštolů podobně pochybující? Vidíte, z jakého biblického základu vyrůstá i naděje budějovického biskupa... Uvnitř církve se často mluví o takzvané nové evangelizaci, čehož se týká i vaše otázka. Jde o to, jakým způsobem nově prezentovat evangelium, a v tom nám báječným způsobem ukazuje cestu i papež František.

Myslíte si, že církev by se měla zmodernizovat v tom, jak třeba komunikuje se svými věřícími? Například papež František je velice aktivní na sociálních sítích, nejen kvůli tomu je velmi populární.
Apoštolové a první křesťané využili pří šíření křesťanství rozsáhlou síť římských komunikací. Kdybychom se ptali, co je pro nás obdobnou komunikační sítí, pak v dnešní době se nám nabízejí sítě sociální. I tam je možné informaci o Ježíšově poselství sdělovat, jen bychom jako křesťané neměli zapomínat na to, že takové sdělení je potřeba umět i sdílet. Moderní technologie jsou výzvou pro církev a vynikající příležitostí ke sdělování, ale je potřeba brát v potaz i nebezpečí s tím související. Jak snadno se může jeden s druhým spojit během jedné vteřiny, byť je rozděluje třeba i oceán, a jak snadno se může vytratit lidský rozměr, když se pak sejdou v reálném životě. Jak snadno se komunikuje přes počítač, a jak těžko se tváří v tvář vyslovují docela prostá a jednoduchá slova, jako například prosím, děkuji, promiň. Právě papež František nám skvělým způsobem ukazuje, jak využívat sociálních sítí a přitom neztrácet cit pro člověka a jeho potřeby.

Když už jsme narazili na mladé lidi, tak se dostáváme k tomu, že jednou z institucí ve vaší diecézi je Biskupské gymnázium a Základní církevní škola. Já sama jsem absolventkou gymnázia, takže by mě zajímalo, jaký je váš vztah ke studentům a studiu?
Život kněze ve farnosti se týká nejen starých a nemocných, ale i dětí a mládeže. Každoročně jsem byl účasten letních táborů, které farnost pořádala a mezi mladými jsem trávil svůj čas jak o prázdninách, tak i během roku, když jsem přednášel na Teologické fakultě v Českých Budějovicích. Předpokládám, že i jako biskup budu mít možnost se s mladými setkávat. Zřizovatelem Biskupského gymnázia je Biskupství českobudějovické a já doufám, že vztah s touto institucí nebude jen formální a pracovní. Když jsem se na konci školního roku poprvé setkal s profesorským sborem Biskupského gymnázia, byl jsem mile překvapen tím, jak je tento sbor mladý tělem i duchem. Všeobecně je známá vynikající úroveň tohoto gymnázia a mám radost, že život tam pulzuje intenzivně a zdravě. Stejný pocit radosti jsem měl i z návštěvy Církevní mateřské školky v Lipenské ulici, kde jsem si znovu uvědomil, jak důležitou úlohu mají řeholní sestry při výchově dětí předškolního věku.

Váš předchůdce se čas od času účastnil i studentských mší. Hodláte i je občas navštívit?
Mons. Paďour se často a pravidelně účastnil bohoslužeb Biskupského gymnázia, ale byl bych nerad, kdyby se naše společná setkání vymezila jen do rozměru liturgického. Úlohou diecézního biskupa přece není jen to, aby se účastnil slavení eucharistie pro studenty. Vždyť důležité místo a odpovědnost za duchovní doprovázení studentů i slavení eucharistie má spirituál gymnázia. Pochopitelně rád využiju příležitostí k setkáním - ne pouze abych stále něco říkal, ale také abych naslouchal.

Teď jedna osobní otázka, jak vypadá váš denní rozvrh? Co je náplní Vašeho dne?
Vstávám velmi brzo, následuje osobní modlitba, potom si projdu zprávy a korespondenci, kterou je potřeba nějakým způsobem roztřídit a některou ihned vyřídit. Pokud právě nemusím někam cestovat, tak od devíti hodin obvykle začínají přicházet návštěvy, kterých je hodně. Po obědě probíhají další setkání, odpoledne opět odpovídám na korespondenci, věnuji čas studiu dokumentů a večer mám bohoslužbu. Určitý čas věnuji četbě literatury a modlitbou uzavírám uplynulý den.

Pokud máte nějaký volný čas, jak relaxujete? Máte nějaké koníčky?
Když to čas dovolí, nejraději relaxuji na farním dvoře ve Veselí, odkud jsem se zatím definitivně nepřestěhoval. Celý dvůr je plný rozkvetlých oleandrů a muškátů, což je moje velká záliba a připomíná mi to roky prožité v Itálii. Každý z těch oleandrů i každý muškát mi napovídá, že když znova rozkvetl, je možné mít naději a vždy je z čeho se radovat.

Ještě bych vás poprosila o krátký vzkaz našim čtenářům.
Celé generace našich předků si byli vědomi, že bez Božího požehnání je marné lidské namáhání. Ať již jste věřící, hledající, či pochybující, sympatizující, či nevěřící, lidé nikam a nikomu patřící, dovoluji si vám popřát toto Boží požehnání a těším se na naše společné putování i setkávání při nejrůznějších příležitostech, jak tady v Budějovicích, tak i v kterémkoli místě naší diecéze.

Foto: Roman Albrecht