Neokatechumenát
Když se v prvotní církvi uprostřed pohanství někdo chtěl stát křesťanem, musel projít itinerářem křesťanské formace - katechumenátem. Toto slovo je odvozeno od řeckého slova "katecheo", což znamená být rozezvučen tím, co bylo uslyšeno.
Neokatechumenátní cesta je pomocí farnosti, aby ukázala pokřtěným křesťanům, co to znamená být křesťanem. Je nástrojem pro biskupy, aby přivedla nazpět ty lidi ve farnostech, kteří víru opustili. Neokatechumenát je teologicko-katechetická syntéza, katechumenát pro dospělé, cesta křesťanské formace pro dnešního člověka.
V prvotní církvi byl katechumen formován syntézou slova (kerygma), liturgie a morálky. Prvotní církev měla především kerygma, což znamená "ohlašování spásy". Když Pavel a Silas ohlašovali evangelium, vyvolalo to u mnohých morální proměnu. Lidé měnili svůj život s pomocí Ducha svatého, který apoštoly provázel. Morální proměna byla provázena a pečetěna svátostmi.
Papež Jan Pavel II. napsal 30. srpna 1990 ve svém listu "Ognivolta" viceprezidentovi "Papežské rady pro laiky" monsignoru Pavlu Josefu Cordésovi, který byl pověřen odpovědností za Neokatechumenátní hnutí tato slova: "Uznávám neokatechumenátní cestu jako cestu katolické formace, platnou pro společnost a dnešní dobu, a přeje si, aby bratři v episkopátu doceňovali toto dílo pro novou evangelizaci a spolu se svými kněžími mu napomáhali."
Tato duchovní cesta vznikla v roce 1964 v hlavním městě Španělska v Madridu za podpory arcibiskupa J.E. monsignora Casimira Morcilla mezi obyvateli chudinské čtvrti Palomeras Altas žijících v ubohých barácích. Pán si povolal iniciátory neokatechumenátní cesty akademického malíře Františka (Kika) Argüella a Carmen Hernándezovou, aby žili svoje křesťanství mezi ubohými a těmi posledními.
Postupně se ocitli v situaci, že sami tito ubozí lidé, se kterými žili, je žádali o ohlašování radostné zvěsti našeho spasitele Ježíše Krista. Toto slovo se začalo konkretizovat do katechetické syntézy: do mocného kerygmatu, který, v míře v jaké sestupoval na ubohé, přinášel s sebou zrození nové skutečnosti - "koinonie". V roce 1968 byli iniciátoři neokatechumenátní cesty pozváni do Říma. Od té doby skrze ohlašování vznikají nová společenství v diecézích po celém světě.
Neokatechumenátní cesta je ke službě biskupům a kněžím jako itinerář znovuobjevení křtu a jako proces stálé výchovy ve víře. Je prožívána uvnitř současné farní struktury v malých společenstvích, která tvoří lidé různého věku, sociálního postavení, smýšlení a kultury, pokřtění i nepokřtění. Nejde o nějakou spontánní skupinu, ani sdružení, ani o duchovní hnutí, ani o elitní skupinu uprostřed farnosti.
Jde o lidi, kteří chtějí znovu objevit podstatné důsledky křtu a žít naplno křesťanský život skrze neokatechumenát, který je rozdělen do různých etap podle "Ordo Initiationis Christiane Adultorum" (Směrnice pro uvedení dospělých do křesťanské víry), avšak přizpůsobený tomu, že většinou jsou tito lidé již pokřtění. Tato společenství mají poslání, aby byla uprostřed farnosti znakem misijní církve a otevřela tak konkrétní cestu k evangelizaci vzdálených tím, že dávají postupně znaky, které pohany volají k obrácení: lásku v rozměru kříže a jednotu.
Když si farář přeje začít neokatechumenátní cestu, přicházejí do farnosti katechisté, kteří pozvou všechny věřící i nevěřící na ohlašování křesťanské víry. To je období kerygmatu a ohlašování spásy, kterou přinesl Ježíš Kristus. Opakuje se to, co dělali apoštolové proměněni Duchem svatým po letnicích, když v malých skupinách navštěvovali synagogy, ohlašovali dobrou zprávu a volali lidi k obrácení. Toto se shoduje s fází, které my říkáme kerygmatická, kde se odkrývá a prožívá trojnožka, na které je založen celý průběh neokatechumenátu: slovo - liturgie - společenství. Tato kerygmatická fáze končí třídenním setkáním, kde se vytvoří společenství, jež začíná cestu, která má různé etapy: předkatechumenát, katechumenát, vyvolení a obnova křestních slibů.
Neokatechumenátní společenství je doprovázeno skupinou katechistů ve spojení s duchovním správcem farnosti. V míře, v jaké bratři začnou růst ve víře a vydávat svědectví v zaměstnání a v rodinách, přitahují svým životem další osoby k víře, které chtějí začít stejnou cestu. A tak se formuje druhé, třetí, čtvrté společenství ... a ve farnosti se objevuje nová skutečnost malých společenství, jež jsou všechna na cestě obrácení.
Tento způsob obnovy vede k tomu, že nesčetní katechisté a celé rodiny jsou připraveni evangelizovat, kdekoliv na světě. Kolem 400 takových rodin v nedávné době vyslal Svatý otec Jan Pavel II., aby šly ohlašovat evangelium do celého světa.
Dalším důležitým plodem neokatechumenátní cesty je rozkvět četných kněžských a řeholních povolání. V krátkém období se proto mnozí biskupové rozhodli pro otevření diecézně-misijních seminářů nazvaných Redemptoris Mater ve svých diecézích: V Římě, Medelínu, Bangalore, New Yorku, Takamatsu, Waršavě, Vídni a mnoha dalších zemích. Nyní je otevřeno kolem 100 seminářů na pěti kontinentech světa.
Neokatechumenátní cesta je rozšířena ve 108 zemích na pěti kontinentech v 20 000 společenstvích, 6 000 farnostech a 800 diecézích.V naší zemi byla Neokatechumenátní cesta otevřena ve čtyřech diecézích. V českobudějovické diecézi existují dvě společenství ve Veselí nad Lužnicí a jedno společenství v Táboře.
Schvalovací proces trval 15 let pod vedením Kongregace pro nauku víry a Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Statut Neokatechumenátní cesty byl schválen 11. května 2008 prezidentem Papežské rady pro laiky Stanislavem kardinálem Rylkem. Katechetický direktář Neokatechumenátní cesty byl schválen kongregací pro nauku víry 26. prosince 2010. Forma liturgického slavení obsaženého v katechetickém direktáři Neokatechumenátní cesty byl definitivním způsobem schválen prezidentem Papežské rady pro laiky Stanislavem kardinálem Rylkem 8. ledna 2012.