Májové pobožnosti
Májová pobožnost je oblíbená lidová mariánská pobožnost, která má své místo v římskokatolické církvi. Už ve středověku je možné zaznamenat zvláštní mariánské pobožnosti spojené s měsícem květnem. Šiřitelé křesťanství se snažili tímto způsobem převážit vliv pohanských májových slavností římského a germánského původu. Pravý rozmach ve vývoji májových pobožností započal teprve v 17. století až se na konci 19. století ustálil do dnešní podoby každodenního slavení po celý měsíc květen.
Pobožnosti se konají denně obvykle navečer před ozdobeným oltářem nebo sochou Panny Marie. Neexistuje žádný závazný liturgický předpis o její formě. Květen se často z velké části překrývá s velikonoční dobou liturgického roku, proto Kongregace pro bohoslužbu a svátosti doporučuje, aby se tímto druhem pobožnosti více osvětlovala účast Panny Marie na velikonočních a letničních událostech.
Důležitější je touha se sejít a společně něco prožít. Jsou však farnosti, kde se touha po společenství již vytratila. Spojitost s modlitbou v rodině se ukázala být velmi podstatným aspektem šíření mariánské úcty v této její nové podobě. Ke členům rodiny se často přidávali sousedé a známí a společně vykonávali pobožnost.
Součástí takových domácích pobožností byly modlitby a písně, modlitba posvátného růžence, Loretánské litanie spolu s úvahami z brožurky k májovým pobožnostem. Zvláštností těchto pobožností byl malý rodinný májový oltář. Později byly soukromé májové pobožnosti doporučovány těm věřícím, kteří se vzhledem ke vzdálenosti nemohly účastnit pobožností konaných v kostele. Pobožnost může vést duchovní i laik v kostele, ale i mimo něj třeba u Božích muk v polích.
Otcové II. vatikánského koncilu si přáli, aby tradice uctívání a pobožností pokračovala a byla chráněna. Mnoho různých forem mariánské úcty, podobně jako úkony kajícnosti, zahrnují to, co odpovídá dané době i to, co je nadčasové. Měsíc květen je zakončen liturgickým svátkem Navštívení Panny Marie, což může májovým pobožnostem dodat slavnostní závěr.