Římskokatolická farnost ve Veselí nad Lužnicí

Vlastimil Kročil: Přál bych si ve Veselí otevřít církevní školku

Veselí nad Lužnicí – Cenu města Veselí nad Lužnicí pro letošní rok získal jednapadesátiletý duchovní správce Římskokatolické farnosti Vlastimil Kročil. Zastupitelé tak ocenili jeho přínos při obnově městské dominanty, kostela Povýšení svatého Kříže, jeho podíl na pořádání kulturních a společenských akcí a práci s mládeží. Cenu převzal na Plese města v sobotu 19. ledna.

Pocházíte z Brna. Jak jste se vlastně dostal do Veselí?

Ve Veselí jsem, dalo by se říct, na misii. Své mládí jsem prožil v Brně. Protože mi v naší zemi nebylo umožněno před rokem 1989 studovat na Teologické fakultě, odešel jsem v roce 1988 do emigrace, abych se mohl stát knězem. Odcestoval jsem do Itálie a začal studovat v Římě na Papežské univerzitě. Během studií v Římě jsem se rozhodl pracovat v českobudějovické diecézi. V roce 1996 jsem se vrátil a rok jsem byl kaplanem v Jindřichově Hradci. Od roku 1997 jsem tady ve Veselí.

Na cenu města jste byl navržen již několikrát. Přišla až po dokončení rekonstrukce kostela...

Podařilo se nám připravit a získat grant z Evropských fondů na opravu kostela a jeho okolí a tím také dát větší prestiž našemu městu. Dílo se podařilo zrealizovat, pravdou ale zůstává, že bez pomoci a přispění vedení města by se tato oprava nemohla vůbec uskutečnit.

V jakém stavu byl kostel, když jste do Veselí přišel?

Na kostele byly vyžilé a odpadávající omítky. Z ohradní zdi, která sousedí s ulicí Budějovickou,  začaly odpadávat kameny a cihly přímo na chodník a ohrožovaly bezpečnost chodců. Na schodištích už nedržely jednotlivé schody, v zimním období se po nich těžko chodilo. Na hřbitov vedla cesta po neupravených kamenných valounech, ze kterých se vytvořil během desetiletí nebezpečný kaňon, po kterém nebylo možné bezpečně procházet.

Co všechno se po rekonstrukci změnilo?

Když jsem před šestnácti lety přišel, začal jsem nejdříve s opravami interiéru. Položila se nová dlažba a provedla se výmalba celého kostela. Po získání grantu došlo i na opravu ohradních zdí, tří kamenných schodišť a k vydláždění cest. Zbudovali jsme vyhlídku ve věži, která zde původně nebyla. Před šesti lety se ve věži při stavebních pracích otevřela okna a teď se opravovalo schodiště, ochozy a pochozí rampa, po které budou moci návštěvníci vystoupat až ke zvonici a k vyhlídce. Prostranství je doplněno informačním kioskem, kde si budou moci návštěvníci otevřít webové stránky města a farnosti. Kolem kostela prochází na hřbitov stovky lidí a město mělo už mnoho let v úmyslu opravit přilehlou budovu pro civilní obřady a bylo nutné tam dovést sítě. Při opravě kostela tak došlo i k opravě obřadní síně. Navíc bylo provedeno nové osvětlení areálu, takže i večer působí impozantním dojmem.

Jak se vám podařilo tak náročný projekt zafinancovat?

Celkově si oprava vyžádala 24 milionů korun. Z evropských peněz jsme dostali přislíbeno dvacet milionů. Každá žádost o grant obnáší ale i spoluúčast investora, a protože Římskokatolická farnost nedisponuje tolika prostředky, požádal jsem vedení města, zda by se nechtělo podílet na této velké opravě, která se děje jednou za dvě stě let. Zastupitelé města s tím souhlasili, protože kostel a jeho okolí užívají všichni obyvatelé města a je dominantou Veselí. Město se tedy podílelo částkou tři miliony korun.

Přispěli i sami farníci?

Farníci částečně přispěli na financování úroků za úvěr farnosti, které nejsou součástí dotací z evropských fondů. Dále se finančně podíleli i na některých přípravných pracích během celého projektu.

Vaše farnost, to není jen kostel a mše svaté. Jak se podílí na životě ve městě?

Organizujeme třeba farní ples, dětský karneval, společně s městem pořádáme koncerty duchovní a vážné hudby. V rámci projektu adopce dětí na dálku pořádáme během Velikonoc sbírku na podporu dětí studujících v Indii. Naše dětí chodí na pomlázku a vybírají peníze do kasičky pro tři indické děti. Organizujeme farní tábory. Jednou za rok tu děláme setkání seniorů. Ve farním areálu slaví lidé křty, svatby a životní jubilea, nejenom obřad v kostele. Organizujeme třeba také ve městě Slavnost Božího Těla. Průvod vychází z kostela Povýšení sv. Kříže a končí v kostele sv. Floriána. Tuto krásnou tradici jsme obnovili ve městě po 40 letech. Každý rok tu pořádáme patronátní slavnost Povýšení svatého Kříže, poté je celá farnost pozvána na společné občerstvení, které si tady sami připravíme. Organizujeme každoročně také pouť do Drahova se společným pohoštěním. V adventní době organizujeme adventní dílnu pro děti, které se připravují na vánoční svátky. Máme tu chrámový sbor, který jsem založil před dvanácti lety. Pak jsou tu různé skupiny, které pracují s Písmem svatým.

Bylo těžké přesvědčit lidi, aby se do těchto aktivit zapojili?

Vždycky to bývá tak, že člověk musí začít sám. Tady byl jen obrovský areál, který nebyl žádným způsobem před mým příchodem kultivován. Začali jsme postupně, po krůčcích jsme opravovali jednotlivé budovy pro zázemí farních aktivit. Hodně mi pomohla i zkušenost ze zahraničí, jakým způsobem je možné pracovat s lidmi ve farnosti, aby se jim otevřela fara a lidé tak mohli do toho areálu vstoupit.

Tady to ale bylo pro revoluci trochu jiné...

Bylo to úplně jiné, v Itálii to již dávno fungovalo, tady to bylo potřeba vybudovat. I to byl jeden z důvodů, pro které jsem se rozhodl vrátit do Česka, aby se tu mohlo něco vytvořit, abych s lidmi pracoval nejen v kostele, ale i mimo právě ten kostel. Chtěl jsem, aby se lidé měli kde setkávat, kde spolu hovořit, něco spolu prožívat. Lidé se postupně přidávali a byli ochotni přiložit ruku k dílu.

K vašim povinnostem ale nepatří jen péče o rekonstruovaný veselský kostel...

Ve Veselí mám na starosti dva kostely a k tomu navštěvuji tři domovy seniorů. Dále mám na starosti kostely v Hamru, Drahově a Dráchově. Během těch patnácti let se nám je podařilo všechny opravit.

Jak se v kontextu toho díváte na církevní restituce?

Jsem přesvědčen, že je to v podstatě jakási náhrada za něco, co bylo nenávratně ztraceno nebo zničeno, a je potřeba, aby se jednou provždy i za touto smutnou událostí v našich dějinách udělala tečka. Je potřeba, aby se církev mohla nějakým způsobem rozvíjet. Pokud máme působit ve školství, v charitě, v různých oblastech života, tak u všeho jsou potřeba peníze. To neznamená, že tím skončí problémy, když dojde k narovnání křivd, protože výzvy budou stále před námi. Posláním církve je, aby pomáhala zmírňovat těžkosti lidí, kteří žijí v blízkosti farností. Církev zůstane ve službě i nadále, pouze s tím rozdílem, že její odpovědnost a nároky na ni kladené budou daleko větší.

Co říkáte na mínění části veřejnosti, že církev by neměla usilovat o majetek, když její poslání je především duchovní?

Je třeba si uvědomit, že církev je tvořena z tělesných bytostí. Duchovní správci potřebují i hmotné zajištění. Je dobré si také připomenout, že jejich platy jsou hluboko pod průměrnou mzdou. Mnoho zaměstnanců v církvi má své rodiny. Není asi také možné přijít na poštu se složenkou za elektřinu či plyn a na místo předání peněz paní pokladní udělat křížek na čelo s upozorněním, že moje poslání je duchovní. Je absurdní trestat člověka za to, že pracuje pro církev. 

Mohou se vašich aktivit účastnit i lidé, kteří nejsou katolíky?

Máme velmi dobré vztahy se všemi institucemi, které reprezentují město nebo kulturu. Všechny akce, které tu pořádáme, jsou otevřené nejširší veřejnosti. Dnes už lidé nemají problém přijít na nějakou naši akci. Právě při nejrůznějších společenských událostech se tu objevuje spousta lidí, kteří sem jinak nechodí. Vnímají pak církev úplně jiným způsobem. Je to stále o tom, že pokud člověk neudělá osobní zkušenost, neuvěří. Život církve nespočívá jen ve mši svaté v kostele, ale má daleko širší spektrum svého působení. V naší farnosti se tři čtvrtiny aktivit odehrávají ve farním areálu a jen čtvrtina v kostele.

Čím se liší farní tábory od jiných dětských táborů?

Jsou tam i křesťanské principy, které je třeba uvádět do praxe. Naše tábory jsou ale otevřené i dětem nevěřícím. Mají v sobě aspekt tvořivosti, něco stále objevovat, jak pracovat s písmem svatým, seznamovat se s křesťanskou historií a tradicí.

Mezi vaše aktivity patří velikonoční pomlázka, na kterou děti vyrážejí v blatských krojích. Co pro vás, původem Brňáka, znamená místní folklor?

My chceme podpořit tradice, od kterých se už mladší generace odklání. Žádná podobná aktivita v takovém měřítku, kde by všechny kroje mohly vyjít znovu na světlo, v tomto městě není. Nemáme kroje pro všechny, a tak maminky začínají pro svoje malé dětičky šít kroje samy, aby toto kulturní povědomí obnovovaly. Zároveň to pomáhá, aby se děti učily solidaritě s těmi, kteří nemají stejné možnosti jako my.

Je ještě něco, co byste chtěl Veselákům nabídnout?

Přál bych si v tomto areálu otevřít i mateřskou školku. Poslední roky je veliký zájem o umístění dětí ve školce a kapacity ve městě nestačí. Je s tím ale spojeno mnoho administrativy i práce a bude potřeba sehnat spoustu peněz, ale je to opět výzva.

Slyšel jsem, že se máte stěhovat do jiné farnosti...

Kněz nepřichází do farnosti, aby se tam dožil důchodu. Budu tu tak dlouho, dokud si to bude pan biskup přát. Při kněžském svěcení jsem slíbil poslušnost svému biskupovi, který rozhoduje o tom, kde nás lidé nejvíce potřebují. Ale cítím se tu dobře a jsem rád, že tu mohu žít s lidmi, kteří mě obklopují a mají mne rádi. Zatím se nikam nechystám.

Převzato z Týdeníku Táborsko 3/2013, autor Jan  Rypáček